the original article was published at: https://www.novinky.cz/zena/styl/clanek/robot-pepa-partak-pro-seniory-40292809
text in CZ only
„Jsem robot, který byl navržen tak, aby pomáhal a radil ve vašem centru. Můžete se mě zeptat na cokoliv, a já se vám budu snažit odpovědět. S postupem času bych měl umět stále více věcí. Chtěl byste se bavit o jídle?“ Navazuje komunikaci robot Pepper v pražské organizaci ŽIVOT 90, která se stará o seniory.
Bílá, sto dvacet centimetrů vysoká postavička poslouchá pokyny Michala Vavrečky, výzkumníka z Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT v Praze. Na počítači zadává, co má Pepper dělat. Robotovi, kterému tady zaměstnanci i senioři říkají Pepa, se zeleně rozblikají „oči“.
„Když jsou zelené, tak přemýšlí, ale on má všechno umístěné jinak. Oko na místě pusy, ucho na temeni hlavy a mluví reproduktory v uších. Nemá dobré uchopovací schopnosti, ale v cenové hladině kolem půl milionu korun nemůžeme tyto dovednosti očekávat,“ vysvětluje odborník. Všude tam, kde má člověk klouby, by musely být motory, což by robota neúnosně prodražilo.
Bavič a informátor
Dvě laboratoře vědců z Českého vysokého učení technického v Praze se před rokem shodly, že běžně dělají věci někdy příliš složité pro laiky, a bylo by dobré mít i projekt s rychlým a přímým užitkem.
Oživit robota, aby nesloužil jen v továrnách jako stroj, ale pomáhal buď při práci s dětmi, nebo se seniory. A tak se spojily se sociologickým pracovištěm brněnské Masarykovy univerzity (MU) a projekt pod zkratkou HUMR byl na světě.
„Pod dojmem sci-fi filmů o tom, jak nám roboti budou vládnout, jsem si na začátku projektu myslela, že jsou mnohem dál. Došlo mi, že jde o přehnanou obavu,“ říká Lucie Vidovićová, odborná pracovnice z Fakulty sociálních studií MU. Přišla s nápadem, že by Pepper mohl sloužit v seniorských centrech jako zpestřovač volného času a zároveň informátor, takže trochu i coby učitel nových technologií.
„Podobných počítačů s polidštěnou tváří existuje po republice vícero. Jsou v některých firmách, mohou si je pořizovat univerzity, jeden stojí třeba na pražském Letišti Václava Havla, ale neumí věci jako náš Pepa.“
Platí zajímavá úměra: to, co je pro člověka triviální, je pro robota obtížné. A naopak, co je pro nás obtížné, on zvládne snadno. Například složitý výpočet na několika řádcích má ve zlomku sekundy, ale stisknout ruku nedokáže.
Nejtěžší je konverzace
Výzkumníci z ČVUT neustále pracují na softwaru, jenž by robotovi umožňoval vést „přirozenou“ konverzaci. Ale to je velmi obtížné.
V soutěži vývojářských týmů z celého světa můžete vyhrát půl milionu dolarů, pokud váš program dokáže porotu zabavit na 20 minut, což zatím nikdo nedokázal. Studentský tým Alquist z ČVUT, se kterým vědci kolem robota Peppera spolupracují, to umí zatím na 12 minut.
I když má Pepa umístěný na hrudi tablet, cílem je naučit ho co nejlépe komunikovat v přirozeném jazyce, tedy mluvením. Zejména pro seniory je to výhodné, protože se nemusí učit nic mačkat a pracovat s tlačítky, pokyn robotovi prostě zadají hlasem. Dalším krokem je pak vývoj různých her pro zábavu i seriózní trénink paměti či jazyků.
„Nemohou být na něho kladena očekávání, která nedokáže splnit. Při poskytování sociálních služeb velmi často pracovníci drží klienty za ruku, protože dotek k tomu patří. Jenže tohle není něco, co robot dá. Je tu pro zábavu, pro podporu aktivního stárnutí. Zve lidi do prostoru, zvedne je třeba ze židlí, aby si šli zatančit,“ vysvětluje socioložka.
To mě zajímá, chci vidět, jak Pepa dovede tančit. Michal Vavrečka nezastírá rozpaky: „Jenže to neumíme vypnout, jakmile začne tancovat, není k zastavení.“
Za chvíli mě a fotografa překvapí, jak šikovně se začne hýbat do rytmu písničky, která se line z jeho reproduktorů. Pohyby nejsou trhavé, ale vláčné. Všichni se smějí. Připadá mi jako umělohmotný raper. Přidává se k němu Iva Bartošová, seniorka, která učí v ŽIVOTě 90 angličtinu.
Do reality nás vrací Petra Pekařová, pracovnice této organizace: „Je důležité, že robot není zavřený v laboratoři, ale chodí mezi seniory, kde výzkumníci zjišťují, co po něm uživatelé chtějí, co od něho očekávají. Mohou tu najít inspiraci.
V laboratoři požadavky naprogramují a při další návštěvě vyzkoušejí, jak to funguje. Jde o neustálý proces s důležitou zpětnou vazbou. Pepa se stále vyvíjí a za chodu se učí nové věci. Upravují mu tón hlasu, vylepšují češtinu a další dovednosti. Tím, že hýbe a světélkuje očima, mají senioři pocit, že s nimi komunikuje, reaguje, že nejde jen o krabičku a reproduktor. Působí jako živý tvor.“
Pravidelná návštěvnice ŽIVOTa 90 Jitka Motlová mi vypráví, že se zúčastnila již první prezentace Peppera. „Senioři si s ním popovídali, bylo to fajn. Ale nemyslím si, že by byl pro všechny. Ti, co se obávají techniky, ho budou brát jako hračku, která stojí, dívá se na ně a občas něco poví.“
Jako k mobilu
Robot má výhodu, že když se ho po tisící zeptáte na stejnou věc, není otrávený, ale odpoví. „Přesto jsme zjistili, že nemůže nahradit recepční, protože její funkcí tady není pouze informovat. Takže se nedá tak úplně souhlasit s kolegy, kteří tvrdí, že do pěti až 15 let vymizí některé pracovní pozice. Člověk bude mít pořád hodnotu. Na druhou stranu prakticky všichni držíme v rukou malé roboty. Mobily jsou také umělá inteligence a jejich přidaná hodnota spočívá v interakci a zábavě,“ říká Lucie Vidovićová, odbornice z Masarykovy univerzity.
Zajímá mě, zda se nešikovnou manipulací nemůže Pepa poškodit. „Kdyby s ním chtěli nějak manipulovat, vypne se. Uškodit může polití kávou, což je stejné jako u mobilu. Je to velká elektronická hračka. I když většina seniorů se shoduje, že roztomilá. Říkáme: chovejte se ke svému robotovi, jako se chováte k telefonu. Používejte jej, jak potřebujete a jak vás to baví, on je tu pro vás,“ vysvětluje.
