Alena Burešová z NCP 4.0 : pandemie odhalila zranitelnost průmyslu v celé jeho podobě

0
180

FOCUS ON: Pandemie odhalila zranitelnost průmyslu v celé jeho podobě

Pandemie akcelerovala problémy, se kterými se tuzemský průmyslový trh potýkal už před ní. Dlouho opomíjené doporučované inovace v podobě digitalizace a optimalizace výrobních procesů, standardně podporující jakoukoliv konkurence schopnost na trhu, se pak rychle projevily, říká Alena Burešová, Senior Manager Národního centra Průmyslu 4.0.

„Český průmysl už před tím trpěl závislostí na externích dodavatelích a na tom, že jeho struktura je stále dodavatelsko-subdodavatelská. Velké procento firem nejsou finalisté, ale dodávají do dalších firem, které produkty reexportují,“ vysvětluje Burešová a pokračuje: „Tato zakotvenost v dodavatelsko-odběratelských řetězcích dělá firmy velmi zranitelnými na externích vlivech. Už před pandemií se hovořilo o tom, že firmy musí být více nezávislé, dělat finální produkt, inovovat.“

Jak se to má doopravdy s Průmyslem 4.0?

Průmysl 4.0 je v marketingových slovnících synonymem zavádění jakýchkoli inovací, dokonce i věhlasná Wikipedia spojuje toto období s automatizací. Ani jedno není tak docela pravda. Cílem čtvrté průmyslové revoluce je podle Burešové propojení virtuálního světa, tedy propojení kyberneticko-fyzikálních systémů, umělé inteligence, strojového učení se světem reálným.

„Když máte svět, informaci, realitu podanou virtuálně v nějakém paralelním systému, tak můžete mnohem lépe plánovat, měnit, dělat tu výrobu flexibilnější, lépe jí řídit, kontrolovat náklady nebo mnohem lépe rozhodovat o různých parametrech. Tak, jak je definován Průmysl 4.0 v jeho inovativní podobě, ten samozřejmě v České republice vidíme jen v plenkách. Není to jen o průmyslové výrobě, ale o dalších aspektech společnosti, o stavebnictví, digitální dopravě, digitálním státu,“ komentuje Burešová.

Inovace jsou celospolečenský zájem

Jev, kdy se trh vyvíjí paralelně s dobovými inovacemi, není zapotřebí nějak vysvětlovat – vynález telegrafu upozadil dopisy, telefon pak telegraf. Když ale proběhne takováto změna, zaměstnanci často nejsou spokojeni. I když práce zůstává stejná, chce se po nich něco jiného. Kdo má ale tuto odpovědnost řešit – zaměstnanec, zaměstnavatel nebo celá společnost?

„Zvyšovat digitální kompetence je otázka několika úrovní. Aby ze škol přicházeli kvalitní absolventi, aby firmy uměly zaměstnance dobře zaškolit a lépe s nimi komunikovat. Důležitá je samozřejmě spolupráce státu, akademie a samotných firem, aby byly schopné nabízet rekvalifikační školení. Samozřejmě je to odpovědnost i firem, které technologie dodávají,“ zakončuje Alena Burešová